TÉMA Úrazy

V 25 letech jsem skončila na vozíku

Studovala jsem vysokou školu a chtěla jsem být učitelka v mateřské školce. A vůbec měla jsem spoustu přání a snů.

Škola mi šla celkem bez problémů, takže jsem zvládala ještě své koníčky,
mezi které patřilo hlavně závodní plavání, kterému jsem se věnovala od svých deseti let. Plavání jsem milovala a dostala jsem i řadu medailí za první místa. Také jsem ráda chodila na aerobik a občas jezdila na koních. Prostě škola a sport, to byl můj svět.

Roky mého života tak utíkaly, že tu najednou byla oslava mých 25 narozenin. Slavila jsem společně se svojí kamarádkou, byly jsme narozené měsíc od sebe, a tak jsme každý rok společně krájely dort a popíjely na zdraví. Oslava probíhala v naší oblíbené hospůdce, kam jsem s přáteli chodívala posedět. V pěkně veselé náladě jsme vyrazili s Martou a dalšími 10 lidmi na diskotéku, kde jsme se pěkně vyřádili.

V pět hodin ráno jsem už toho měla dost. Únavou jsem se jen těžko držela na nohách. Jeden kamarád slíbil, že nebude pít a odveze nás s Martou domů. Jenže záhy jsme zjistily, že střízlivý není. Dušoval se, že měl jen dva panáky a cestu domů zvládne bez problémů. Jelikož jsme už neměly na taxíka, nechaly jsme se Petrem odvézt. Chyběly asi dva kilometry k domovu, když Petrovi, jak tvrdil, vběhlo do cesty nějaké zvíře. Zazmatkoval a vlítli jsme plnou rychlostí do stromu, zrovna stranou spolujezdce, kde jsem seděla já.

Za dva dny jsem se probrala v nemocnici a cítila jsem jen šílenou bolest hlavy. Chtěla jsem vstát a jít na WC, ale vůbec jsem se nemohla pohnout. Mohla jsem hýbat jen s horní polovinou těla. Strašně mě to vyděsilo a okamžitě jsem zvonila na personál. Lékař přišel a začal mi vysvětlovat, že došlo k poruše páteře a že budu na dolní polovinu ochrnutá. Je jen velmi malá šance, že někdy začnu chodit. V tu chvíli se mi zhroutil celý svět. Přála jsem si, abych v tom autě umřela. Nedovedla jsem si představit, jak budu žít dál, být na všech závislá. Co moje škola, plavání a vůbec mé plány do budoucna? Bylo to hrozný. V tu chvíli

jsem Petra nenáviděla. Jak nespravedlivé, já ztratila všechno a Petr měl jen pár zlomenin. Marta měla naštěstí jen slabý otřes mozku.

Přestala jsem se všemi komunikovat a uzavřela se do sebe. Po léčbě a zdlouhavé rehabilitaci si mě rodiče vzali domů, pomáhali mi, jak nejlépe uměli. Koupili mi elektrický vozík, ale já si nedovedla představit, že bych si někdy na něj sedla a vyjela ven. Všichni by na mě koukali.

Rodiče mě po nějakém čase vyvezli na výlet. Přijeli jsme na speciální tábor, kde byli všichni nějakým způsobem handicapovaní a někteří na tom byli hůř než já. Začala jsem si tam povídat s klukem, který byl o dva roky starší než já a byl na vozíku už tři roky. Srazilo ho na přechodu auto, které jelo na červenou. Povídali jsme si celkem dlouho a mě došlo, že kvůli tomu, že jsem ochrnutá, pro mě život nekončí, jen ho budu muset začít žít jinak.

Byla jsem našim moc vděčná, že mě tam vzali a s pár lidmi jsem si vyměnila čísla, abychom se mohli vídat. Příští týden jsem začala chodit na rehabilitaci a jezdit na koních. Pomáhalo mi to, hlavně po psychické stránce. Ve škole jsem si domluvila individuální plán a jezdím tam na zkoušky a některé přednášky.

Život se mi hodně změnil. Stálo mě to hodně sil, než jsem dokázala znovu žít. Ale věřím, že to, co jsem si předsevzala, dokážu splnit. Jen se nesmím pořád litovat, ale být šťastná za to, že jsem vůbec přežila, a že mám kolem sebe plno lidí, kteří mi moc pomáhají.

Potkalo vás nebo vaše blízké něco podobného?

V 25 letech jsem skončila na vozíku patří do témat
  • poklona papse 11.07.2009 21:56:38

    Opravdu a s plným vědomím, co poklona znamená, se klaním všem těm, kteří vlastně vstali z popela. Popela, který někdy vznikne , ne naším přičiněním a přál bych si, kdyby mě něco podobného potkalo, abych našel stejnou sílu, jako jí našli Ti přede mnou !

  • ochrnutí Majda 10.07.2009 10:50:32

    Docela působivý článek. Vůbec si neumím představit, kdyby se něco takovýho stalo mě. Já bych to asi nezvládla. Obdivuju každýho, kdo se s něčím podobným dokáže vyrovnat, na to je potřeba hodně síly a určitě mít i kolem sebe lidi, který prostě toho člověka nenechají propadnout zoufalství.

    • Re: ochrnutí kristl 11.07.2009 16:50:54

      nikdo si neumí představit že by ochrnul. Každé „kdyby“ se může stát komukoliv. Vyrovnat se s tím musí člověk sám v sobě a pak s okolím.Okolí za vás neochrne.Ale je to jak neplavec ve vodě .Buď se utopíš v sebelítosti nebo v tom najdeš i něco dobrého a budeš bojovat.

  • zamyšlení Arabela 10.07.2009 13:38:11

    člověk si občas potřebuje přečíst takový článek, aby pochopil, že jeho problémy a bolístky nejsou ve skutečnosti tak hrozné..

    • Re: zamyšlení kristl 11.07.2009 16:46:35

      taky souhlasím .Každý má svůj osud jakoby předurčený a neměly by se před problémy zavírat oči.Život máme jen jeden ať už na nohou nebo na vozíčku.Každé skrývá něco pozitivního.

    • Re: zamyšlení ... 11.07.2009 01:52:13

      zlatá pravda…

  • pozitivni mysleni Jana 11.07.2009 14:54:22

    Ja prosla necim podobnym. Zavirala jsem se do sebe ve svem pokoji a prestala komunikovat. Nicemu jsem nerozumela, ale pak jsem se po nejakem case dostavila na schuzky, ktere jsou kazdy tyden. Kazdy se tam mel predstavit a rici v kratkosti co se mu stalo, kdyz jsem slysela ty pribehy a videla, ze ti lide se smeji, zertuji a vubec ziji, tak to byl asi nejvetsi krok pro mne, co nasledovalo ani nebudu popisovat, ale dnes si pripadam uplne normalni zenska, jen jsem „pomala“ jak me nazvala sestrenka. Umim se smat a videt zivot jako sanci, hlavne pozitivni videni to mi moc pomaha. Uz tolik nepropadam depresim, mam dny kdy mi neni dobre, tak si jdu lehnout a vyspim se z toho. Drz se, preju ti jen to nejlepsi, ale nejvic si musime pomoct sami, acceptovat, ze se to stalo a neni to konec sveta, mame vic casu si vsimat veci, ktere jsme predtim nevideli. Jiny uplne jiny zivutek, ale stoji za to. Preju hodne stesti

  • naděje Anna 11.07.2009 10:22:58

    Vše co se kolem nás děje, má svoje příčiny..nic není náhoda, ani těžká onemocnění, či nehody…jsme tu ve škole života.. když pochopíme PROČ, můžeme se zpětně navrátit k plnému zdraví..i když se to zpočátku zdá nemožné..doporučuji Vám knihu Robert Morse: Zázračná detoxikace..a jít srdcem touto cestou..mám zkušenosti osobní i zkušenosti lidí, kterým je mi dovoleno ukazovat Cestu…uzdravují se proto, že chtějí, že nacházejí smysl života, že chtějí porozumět, proč vlastně žijeme…také Vám doporučuji: www.etikoterapie.com.Přeji Vám hodně lásky na Cestě k sobě :-). Anna

  • Vůle. Jenda 10.07.2009 22:46:34

    Pomoc v začátcích je moc potřebná. Je otázkou vůle, jestli to člověk zvládne dál. Dnešní konzumní svět osobní vůli potlačuje už od nejmenšího věku. Většina mladých si dnes za peníze může koupit vše, tak co by se snažil. I v nejmenší krizi pak upadá do beznaděje a těží z toho pak hlavně psychiatři a farmakologové. Rodiče a školy by měli mít v osnovách výchovy na prvním místě pěstování volních vlastností dítěte. Toby ale jednou psychiatrie zkolabovala.

Přidat příspěvek k tématu

* Povinné pole

Adresář

Diskuze na téma Úrazy

  • 24.01.2013 01:01 OK GEL

    OK GEL = první POMOC doma i na CESTÁCH DOMÁCÍ LÉKÁRNIČKA Pomáhá s akné, afty, křečové žíly, o…

  • OK GEL = první POMOC doma i na CESTÁCH DOMÁCÍ LÉKÁRNIČKA Pomáhá s akné, afty, křečové žíly, o…

Píšeme jinde


Zdravě.cz na Facebooku